Vesmír mě trestá

25. dubna 2018 v 18:10 | Strange Bouquet Lady |  🌸 Life disasters
Taky se vám občas zdá, že věci, u kterých se modlíte, aby se nestaly, se prostě stát musí? Jako třeba aby vás učitel nevyvolal na ten jediný příklad. Nebo abyste někoho nepotkali. A vesmír jako kdyby snad naschvál zařídil, že se vám ta osoba připlete do cesty.
Středa pro mě začala o něco dřív než obvykle. Nějaká inteligentní forma lidského života si myslela, že pátá ráno je určitě ten nejlepší čas někomu volat. Vstala jsem tedy o něco dřív, a i když to v prvních chvílích vypadalo, že vyškrábu oči všem, kdo se na mě jen pokusí promluvit, ale o pár minut později jsem si už ve spodním prádle zpívala "I'm beautiful" do hřebenu - za tím asi stojí kofein.
Vyučování mi začínalo matikou - jednou jsem totiž měla odvahu a sebevědomí se zapsat na seminář v domnění, že konečně předvedu, co umím. Jenže na těch hodinách je fakt každý druhý člověk Einstein a já se většinou krčím za hromadou učebnic, doufajíc, že mě nevyvolá. Takže jsem se vlastně dobrovolně zapsala na smrt. Nicméně jsem se modlila, abych středu ve zdraví přežila. Docela se mi to dařilo, ale zbývalo ještě přežít tělák.
Kdybych se měla popsat jednou větou, asi bych řekla, že jsem přesný opak Usaina Bolta - žena, bílá, malá, měkká, líná a pomalá. Modlila jsem se tedy, abychom nemusely běhat tisícovku - jednak protože jsem vážně pomalá, ale taky kvůli tomu, že moje poslední měsíce vypadaly nějak takhle:

Rozhodně jsem tedy neměla fyzičku na to běžet víc než 10 metrů - na tisícovku bych musela trénovat a jen tak z místa jí prostě nedám. Mimo to jsem zjistila, že kluk mých snů bude hned na vedlejším hřišti. Běhat nepřipadalo v úvahu.
Abych tedy zjistila, na čem jsem, jen tak mimo řeč jsem se zeptala tělocvikářky - ta mi řekla, že určitě nebudeme běhat a že si spíš zahrajeme něco kolektivního. Radši jsem se ještě v šatně zeptala spolužaček, jestli se nebudou snažit prosadit běhání - v tom případě bych našla způsob, jak se tomu vyhnout. Kluk mých snů mě přece nemůže vidět, jak jsem už po pár metrech v koncích, lapám po dechu a potím se. Byla jsem nadšená, že v jeho očích neklesnu.
Jakmile ale začala hodina, asi zapůsobil vesmír a všechny holky jako kdyby zapomněly na slib, co mi daly, a všechny si moc přály, abychom běhaly tisícovku. Já opravdu po pár metrech měla pocit, že dostanu infarkt a potupně jsem to vzdala.
Po cestě na vlak jsem nemyslela na nic jiného než na to, že můj milostný život je tímto u konce a že se na mě můj vysněný už nikdy ani nepodívá. Nakonec jsem se s tím nějak vyrovnala, jenže to jsem ještě netušila, že mě čeká další překvapení: po příchodu do nádražní budovy mou pozornost upoutala 120tičlenná skupinka Němců ve věku asi 13ti let. Několik z nich na mě začalo pískat. Samozřejmě jeli mým vlakem, který měl zpoždění. Při čekání na otevření dveří mě jeden z nich pohladil po zádech - přesunula jsem se kvůli tomu o pár metrů vedle, ale jako z deště pod okap; ti, před kterými jsem nyní stála, mi pro změnu začali klepat na rameno. Teď už jsem díkybohu doma, vedle mě leží kočka, čeká na mě pořádný hrnek čaje a vymýšlení, jak okouzlit pana Úžasného, když ho dostatečně neuchvátil můj tragicky směšný běh.


Některým věcem je asi lepší se jen smát.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama